„Rajská“ zahrada
Tma se snesla na park jako hejno výsadkářů-depešáků.
Ze šatny se vynořili borci a oka sítí se zachvěla a zamrkala.
Blížili se k lajně.
Jeden z nich se zastavil, sebral ze země list, požmoulal ho v ruce a ochutnal. „Hm. Podzim,“ řekl vlídně a za recitace haiku vskočil na trávník. Všem zapískalo v uších a hra začala. Rudí proti temně azurovým.
Proudy vzduchu vytvářené kličkami by byly nádherné, kdyby byly bývaly byly zviditelné dýmem z bramborové natě. Ale to je jiná pohádka.
Balet. Ba, let.
Jeden z nich, s vlasy zúženými do biče, vznesl se odpíchnutým ritbergrem do výše, švihnul hlavou a vlasy udeřily do míče. nevsítil, ale koho to zajímá.
Výkony překonávaly konatele. Zbyly i chvíle uprostřed letu meruny k obdivu a zamyšlení. Ano, vráželi do sebe. Pokou- šeli si navzájem zlomit nohy, ruce, oči, uši, sebevědomí. Ale vždy jen pak přátelsky nabrali nozdrami hlen a odplivnuli si. Ach, teď bylo jasné, od čeho jsou díry v trávníku.
Všichni zářili. Rudě, jako vysoké pece v dobách, kdy to ještě byla romantika.
Svou hrou skládali fyzické básně, které okamžitě zapomínali.
Byl jsem unešen. Doslovně. Také kopnut. Zíral jsem na skupinu mladých krásných lidí, kteří kypí zdravím a až hříběcí radostí ze hry. A pak jsem se probudil.
Slyšel jsem pleskání. Myslel jsem, že mě oživují lékaři, ale byl to jen závěrečný pozdrav hráčů.
Dozvěděl jsem se, že červení vyhráli 15 ku 10. Vyznamenal se zejména Vašek, ostatní standart, ale bez významnějšího zranění, což je taky úspěch.
Víc si bohužel nepamatuju.
Děkuji.